OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je-li v Norsku skutečně výrazná osobnost temnější goth metalové scény, je to Morten Veland. V jeho pojetí tento hudební směr dosáhl dalších rozměrů a zcela se tak vymanil ze stínu slavnějších THEATRE OF TRAGEDY. Veland stojí za prvními dvěmi alby TRISTANIE (včetně geniálního díla „Beyond The Veil“), kterou asi před čtyřmi lety opustil. Jeho dřívější komplicové nicméně i bez něj dokázali stvořit klenot v podobě třetího alba - „World of Glass“. Avšak ani Morten nelenil a rok po „Skleněném světě“ vydává pod názvem SIRENIA album „At Sixes And Sevens“, na kterém ukázal, že nic ze své skladatelské potence neztratil. Zůstal věrný svému stylu, který definoval už na „Window´s weed“. Stylu „kráska a zvíře“ založeném na melodiích a proměnlivé, velmi bohaté hudbě.
Čekáte-li na novém albu SIRENIE nějakou výraznou změnu, tak marně. Čeká-li na novém albu nějakou vadu na kráse, tak taky marně. Ze své vize nehledá cesty jinam, naopak jeho představy jsou jasné a ztvárnění přesvědčivé. Veland je autorem veškeré hudby i lyriky a rovněž nahrál i většinu nástrojů. Je to tedy opět jen jeho dítko, nepočítáme-li producenta Terje Refsnese, který mu asistuje už od dob TRISTANIE. Jediná výrazná změna se udála na pozici zpěvačky. Fabienne Gondamin byla na minulou desku najatá pouze jako studiový žoldák, ale turné se skupinou odzpívala Henriette Bordvik (to je ta špekatá osoba na obrázku skupiny). Ta se ujala i „andělského“ zpěvu na Elixíru. Vše ostatní již je jen obrazem Mortenovy představy o hudbě. Agrese i letargie zakomponovaná do jedné skladby, touha i zklamání se prolínají. Dynamické rifové pasáže doprovázené zvířecím řevem náhle přecházejí v mohutný chorál, nebo něžný mezzosoprán. Kytary si přehazují prim s klávesami, s emotivní hrou na housle a všemu dominují kouzelné melancholické melodie. Co měnit na stylu, který byl již doveden na svůj vrchol ? Poslech je zážitek o změnách nálad, o sledování proměnlivosti hudeních témat, o dokonalém vyjádření emocí. Celou první půli alba ve své intensivnosti SIRENIA nepolevuje a vrcholí extází v mohutném chorálu v závěru skladby „Euphoria“. Teprve později je posluchači dovoleno na chvíli svěsit hlavu a nechat se kolébat baladickou „Save Me From Myself“. Aby však posléze byl opět vržen do vln bouřlivého moře i do klidné zátoky, odnášen v proudu pozoruhodných melodií. Teprve samotný závěr alba v podobě klavírní instrumentálky je obrazem vodní hladiny zrcadlící mír na duši a reflektuje hudební zážitek dosud tak živý, tak intenzivní. Veland píše hudbu, kterou nestačí slyšet, jeho hudbu je třeba prožít.
Album „An Elixir For Existence“ je další hvězdou, dalším klenotem podepsaným hlavním klenotníkem norské gothic-metalové scény – Mortenem Velandem. Opět sází na proměnlivou hudbu, silné melodie a kouzelnou atmosféru. To co jste od SIRENIE očekávali, jest vám zde nabízeno.
9 / 10
Morten Veland
- hudba, zpěv (growl)
Henriette Bordvik
- zpěv
Kristian Gundersen
- zpěv
Anne Verdot
- housle
1. Lithium And A Lover
2. Voices Within
3. A Mental Symphony
4. Euphoria
5. In My Darkest Hours
6. Save Me From Myself
7. The Fall Within
8. Star-crossed
9. Seven Sirens And A Silver tear
The Seventh Life Path (2015)
Perils Of The Deep Blue (2013)
The Enigma of Life (2010)
The 13th Floor (2009)
Nine Destinies And A Downfall (2007)
Sirenian Shores (MCD) (2004)
An Elixir For Existence (2004)
At Sixes and Sevens (2002)
Datum vydání: Pondělí, 23. února 2004
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 53:49
Produkce: Terje Refsnes a Morten Veland
Studio: Sound Suite Studios
Uf, veselme se přátelé, přišlo zvířátko co se zpočátku tvářilo, že kousne, aby se mu vzápětí na roztomilé tvářičce objevil téměř lidský úsměv, a najednou raf. Chcete si to pohladit a ono to zavrčí, zvednete dlaň k úderu a ono se to na vás tak podívá, no fuj. Chvíli je to slizce podlézavé, aby se vám to po chvilce pokusilo ukousnout nohu. Chcete to zašlápnout jako švába, ale ono je to mrštné a pořád se to motá kolem. Nenávidíte to, ale přesto po očku pokukujete, kde to teď jenom je. Prostě takový zpropadeně vtíravý mazlíček.
Je to takové lepkavé... je to takové klišovité... plné cukrkandlu... plné průhledných aranží... dívčina cukruje jako holubička s ucpanou nosní trubicí, ale jen ať si kníká, nemůže to být horší než když při zpívání rozvlní "Rosol". Tříakordovka plná rádoby symfonična, ale vlastně prázdná jako portmonka den před výplatou. Ne že bych neměl rád sladké, ale tohle je na mě už příliš... a pak, nesnáším když mi trnou zuby!
Bylo nebylo. Byla jednou jedna kráska a bylo jednou jedno zvíře. Kráska zpívala, zvíře řvalo. A ono se to slušně prodávalo. I zrodila se početná rodina kapel XXXXX-IA. I přišlo se na to, že méně zvířete a více krásky = vícero penězí, a tak zviřátkům takřka odzvonilo. I začaly se XXXXX-IE specializovat na melodickou hudbu s bombastickými aranžemi a gothic metalovým základem. A jedna taková XXXXX -IA točí na poslech velmi pěkná alba, která však podléhají rychlému opotřebení. Má všechny atributy komerčně atraktivní severské školy – pěkné melodie, slušný ženský zpěv a lehké přesahy do tvrdších kovových odnoží. Nic nepřináší, jen baví. Na můj vkus moc krátce, moc konzervativně a moc lacině...
Oproti prvnímu albu zde nacházím více hudebních nápadů, které mě zaujaly - např. Voices Within, Euphoria či Star Crossed. Dále jsou zde 2 kapitoly samy pro sebe - u Save Me From Myself stále nevím, zda se mi líbí či ji nenávidím, a dále vy-ni-ka-jí-cí zádumčivá klávesová instrumentálka Seven Sirens And Silver Tear.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.